pro někoho dobrý pocit a pro někoho ukrutná bolest
Mají jizvy na rukou i jinde na těle. A skrývají je, ačkoliv je zraňování sebe sama baví. "Udělají čáru" a odstřihnou se od napětí, od problémů. Je to DOBRÝ POCIT, shodují se...
"S krví ze mě vytéká bolest, vztek, beznaděj. Je to jako droga, jako alkohol. Všechna tíha ze mě najednou spadne..."
Tak popisuje jedenadvacetiletá Míla pocity, které se dostavují, když si žiletkou ublíží. Ten okamžik miluje i nenávidí. Drobná dívka, vyučená pekařka z Děčína, působí až překvapivě sebevědomě, ačkoli tvrdí, že je samotářka, co se spíše vyhýbá lidem. Snad jen neustálý třas nohou připomínající tik prozrazuje, že v sobě Míla dusí nějaký problém. Při bližším pohledu jsou vidět početné jizvy na zápěstí i na hřbetu rukou. Na požádání trochu nesměle vyhrnuje tričko - i bříško zdobí stopy po řezných ranách žiletkou.
Poprvé se pořezala v osmi letech na letním táboře, bezprostředně po smrti babičky. Od svých deseti let si vyučená pekařka z Děčína působí fyzickou bolest pravidelně - ostrým nožem, žiletkou, zapalovačem. Prý v sobě potlačuje problémy a dusí emoce, jenže ty pak musí nějak ven...
A právě řezné rány a z nich vytékající krev jsou nejsnazším a nejrychlejším způsobem, jak si navodit "úžasný pocit uvolnění". Má kamarádku s podobným problémem a prý se shodnou, že "udělat čáru" (tedy říznout se), je něco nádherného. A také nepřímo potvrzuje tezi některých psychologů, že sebepoškozování je určitý druh závislosti, kterému lze těžko odolat: Jakmile uděláte jednu čáru, hned jich musí být víc.